Láska a péče - Ježíškova vnoučata

V těchto dnech v mediálním prostoru a v nás všech velmi rezonuje téma lidské důstojnosti a úrovně poskytované péče v pečovatelských zařízeních. Panu reportérovi Jiřímu Kubíkovi, paní reportérce Nikole Zwrtkové a paní pečovatelce, která sebrala veškerou odvahu a vyšla s pravdou na světlo, jsem velmi vděčná, že toto nesmírně důležité téma společně otevřeli. Protože za zavřenými dveřmi nejrůznějších pečovatelských domů a domovů starých či handicapovaných lidí se často dějí věci, které si nezaslouží prožívat žádná bytost.

Sama jsem závislá na pomoci osobních asistentek a vím, jaké výhody i nevýhody taková životní konstelace přináší. Dosud jsem měla vždy spíše štěstí na asistenty i úroveň poskytovaných služeb. Poslední dobou však v jedné z organizací kolektivně řešíme neochotu a nezájem jejího ředitele, který soustavně ignoruje připomínky klientů a dokáže být vůči nim i velmi neslušný. Bohužel v podobných funkcích často působí lidé, které jejich práce nebaví a nemají zájem o jakýkoli progres a zlepšování podmínek pro asistenty či pečovatele i klienty. I v tomto oboru jsem zažila několik výjimečných případů, kdy asistenti (myšleno obě pohlaví) vykazovali známky duševní nevyrovnanosti či poruchy osobnosti.

Jde především o to, že nikdo neposuzuje a nepečuje o psychickou vyzrálost a psychohygienu osob vykonávajících pečující profesi. To samé jsem před časem zmiňovala ve své úvaze o profesích učitelských a vychovatelských. Vnímám to jako nedostatek systému, kdy se psychice lidí, kvalitní supervizi a zajišťování zdrojů věnuje velmi málo pozornosti. Přesto jsem ráda, že tady taková služba je a že většina asistentů ji vykonává opravdu od srdce a s čistým úmyslem. A to jsou často vedením přetěžováni, nevyslyšeni i ignorováni. Je to jedna z nejnáročnějších lidských profesí a bylo by skvělé, kdyby byla patřičně oceňována jak finančně tak i formou další péče o zaměstnance.

Život seniorů v domovech, na LDNkách a domech s pečovatelskou službou bývá smutný. Lidé, kteří jsou jim schopni ubližovat, jsou sami velmi nemocní a ke smůle své i svého okolí o tom ani neví. Možná to souvisí i s tím, že jako kultura ještě stále, i když už se to dle mého názoru lepší, vytěsňujeme z mysli vlastní smrtelnost a vlastní tendenci k chátrání. Ne všichni z pečujících pracovníků nebo z vedoucích pečovatelských organizací si dokáží opravdu uvědomit a procítit, že jednou, když se dožijí, budou na podobném místě pravděpodobně pobývat sami. A určitě v tomto posledním životním období budou chtít zažívat pocity lásky, klidu a bezpečí. Ne jejich opaky.
Blíží se Vánoce, kdy si připomínáme, že - nejen o těchto svátcích, ale po celý rok - je nesmírně důležité a krásné věnovat pozornost lidem, zvířatům a všem bytostem v okolí a pomáhat tam, kde cítíme, že pomoci můžeme. Moc se mi líbí například projekt JEŽÍŠKOVA VNOUČATA, skrze který můžeme právě seniorům splnit přání, udělat jim radost a umožnit jim pocítit, že na nich někomu záleží.

Ráda proto sdílím tento odkaz:
https://jeziskovavnoucata.rozhlas.cz