Když děti učí děti

Před časem se ke mně dostala zpráva o mamince, která se potýká s velmi závažným problémem. Její dítě je cílem šikany třídní učitelky. Když jsem slyšela popis situace, kdy tato paní na základní škole děti častuje označením "debilové", křičí na ně a chová se výstředně, sevřelo se mi břicho a já znovu pocítila bolest z toho, jak paní "učitelka" na základní škole křičela na mě a posmívala se mi. Vybavila se mi také vzpomínka na hodinu výtvarné výchovy, při níž jsme dostali za úkol nakreslit obrázek na kreativitu vzbuzující téma "prskající tužka". Nakreslila jsem, podle mě docela zdařilý, obrázek tužky prskající nad pětkou z matematiky. A i kdyby zdařilý nebyl, byl můj a líbil se mi. Paní, která nás měla učit a probouzet v nás radost z tvoření, si se sesbíranými výkresy sedla a jeden po druhém je všem ukazovala. Pár jich pochválila. Zbytek, včetně toho mého, odhodila s označením "ubohé". Ubohé, ubohé, ubohé, říkala s neskrývaným potěšením z pocitu moci a nadřazenosti. Pokud by někdo potřeboval recept na zničení radosti z tvorby v dítěti, mohl by jej najít právě u této paní, kterou je jen těžko možné nazývat učitelkou.

Paní, která společně s ředitelem nevěděla, jak reagovat na skutečnost, že mají ve třídě dítě s postižením, tedy mě, a ve své nejistotě a neochotě čelit výzvám doporučovala mým rodičům, ať mě přeloží někam do ústavu. Paní, která se krizovou a velmi bolestnou situaci, kdy mě psychicky šikanovala téměř celá třída, nesnažila řešit, ale naopak ji tiše schvalovala. Paní, která zároveň šikanovala další děti. Paní, která vůbec nebyla v kontaktu se sebou, neuměla zvládat emoce, nevěděla, kdo je a jak se v životě zorientovat.

Někde hluboko v sobě musela být strašně zraněná, plná křivdy a bolesti. Možná zažila v dětství něco nepěkného, možná ji týrali rodiče, možná jí ubližovali její učitelé. Jenže to nikdy neřešila. Možná to ani nikomu neřekla. Protože podívat se na tuto hlubokou ránu přímo a zblízka by představovalo nesnesitelné utrpení. A tak tato bolest časem narostla do obludných rozměrů.

Byla to možná vzorná školačka. Chtěla udělat radost rodičům a věnovat se jednomu z nejuznávanějších a úctu vzbuzujících povolání. Stát se učitelkou. Ač vlastně děti ve skutečnost příliš ráda nemá... A tak se svědomitě učila a pak začala učit druhé. Zpočátku ji to možná docela bavilo. Měla pozornost několika lidí jen a jen pro sebe. Každý ji poslouchal. Musel. Jenže pak přišel stereotyp. Zároveň další životní zklamání, která znovu otevírala tu ukrutnou bolest z dětství. Ale pracovat se musí. A tak učila spoustu let a své bolesti se snažila ulevit, z jejího pohledu možná malými, uštěpačnými poznámkami vůči dětem, které učila. Život přece není peříčko. Občas to ujelo trochu víc a začala řvát. Komu někdy nepřetečou nervy, že? Jenže křičela víc a víc a stejně jí nikdo neslyšel. Nikdo za ní nepřišel. Nikdo neobjal tu malou holčičku v ní a neřekl, že je úžasná a milovaná. Nikdo. A tak bolest rostla a rostla a ona už si vlastně ani neuvědomovala, že se s ní něco děje, něco smutného. Že ztrácí sama sebe a že zasévá svou bolest do dalších duší. Ředitel školy nic nevnímal. Možná se jí sám bál. Možná si jí vážil a nechtěl jí ublížit. Možná ji měl rád a "neviděl", co se děje. A tak paní pracovala ve školství další dlouhá léta.

I moje cesta pokračovala. Pro neschopnost zůstat v prostředí šikany jsem přešla na jinou školu. Vztahy s novými spolužáky tady byly mnohem lepší, ale příběh se zraněnou paní, která učí, se opakoval. Psychologický profil jako přes kopírák. Záchvaty zuřivosti, nesmyslné útoky. Jedinou změnou byly občasné náznaky snahy, ale i zde byla zjevná úplná bezradnost učitelky poradit si s vlastními emocemi.

Podobných příběhů jsou plné školy. Příběhů malých holčiček a chlapečků, kteří sice vyrostli, ale nikdo je nenaučil, jak si poradit ze zlostí a vztekem. Nikdo jim neřekl, že jsou to emoce rovnocenné s těmi, které považujeme za krásné a ušlechtilé. Jen je potřeba s nimi umět pracovat. Na školách je neupozornili, že může přijít pocit marnosti, nechuti a vyhoření. Nikdo budoucím učitelům nevysvětlil, že jim z třiceti dětských individualit často půjde hlava kolem, že se setkají s dalšími (podobně jako oni) zraněnými dětmi zraněných rodičů a že je potřeba, aby oni coby učitelé a vychovatelé své nastřádané emoce dokázali konstruktivně vybít. Že je potřeba pečovat o sebe a dávat sobě samým pozornost a lásku. Nic z toho se studenti pedagogiky nenaučili a do "světa" vyšli naprosto nevybavení.

A když tito velcí kluci a holky po letech každodenní náročné práce už mleli z posledního a nemohli, tak za nimi nepřišel ředitel nebo psycholog a neřekl "Musí to teď být pro Tebe těžké. Pojď, zkusíme to nějak řešit." A tak se bolest šířila a působila rány dalším, malým a zranitelným, dětem. Dětem, které musí sedět ve škole, nemohou nikam utéct a jsou vydány napospas emočním výkyvům lidí, kteří je mají chránit a vzbuzovat v nich lásku k poznání.

Jak takové příběhy pokračují? Pokud si neuvědomí samy sebe, zraňují tyto děti další děti. Začarovaný kruh.

Znám dost rodičů, kteří jsou v podobných situacích bezradní. Podají stížnost řediteli. Ten ji smete ze stolu a tím vše hasne. Nic se neřeší. Rodič cítí bezmoc. V takovou chvíli je velmi důležité nenechat se zastrašit autoritami, více o těchto případech mluvit, spojit se s ostatními rodiči a dětmi, hledat společná východiska. Zkrátka nenechat ředitele či ředitelku setrvávat v pasivitě a za každou cenu trvat na řešení.

Jak by na takové případy mohl reagovat školský systém? Dle mého názoru by nejkonstruktivnějším řešením mohlo být zajištění kvalitní supervize a psychologické pomoci dětem, učitelům i rodičům. V případě, že budou u učitele zjištěny sociopatické či dokonce psychopatické sklony, přesunout jej neprodleně k administrativní práci. Nikoli jej vyřadit a nechat bezprizorní. Pořád je potřeba myslet na to, že se jedná o poraněného člověka, který potřebuje pomoct. Člověka, který stejně jako my všichni musí živit sebe a svou rodinu. Proto vidím jako nejlepší možnost nabídnout takto nemocným lidem práci jinou zároveň s adekvátní psychologickou, terapeutickou, případně psychiatrickou pomocí.

Byly doby, kdy jsem své učitelky tyranky nenáviděla, chtěla jsem, aby byly potrestány a skončily bez práce na dlažbě. Lomcoval se mnou vztek a pocit bezmoci z toho, že dál a dál ubližují dalším dětem a nikdo nic neřeší. Jenže poté nastaly situace, kdy jsem i já byla v životě opakovaně hluboce zraněna. A přišly momenty, kdy jsem pozorovala sama sebe, jak jsem impulzivní, iracionální a křičím. Křičím, aby někdo tu mou nastřádanou bolest slyšel. A tak jsem pochopila, že cestou není pomsta, trest, vyřazení ze společnosti, ale pomoc, upřímná starost a podpora. Protože nikdy nevíme, jak velkou bolest tento křičící a kopající či pasivně agresivní člověk trousící uštěpačné poznámky v sobě nese.

Dle mého názoru je také potřeba více mluvit o křehkosti lidské psychiky a vlivech, které ji mohou narušit. Je nutné, abychom dospěli k destigmatizaci psychických poruch, které se u člověka mohou projevit kdykoli, a umět nabídnout a zajistit adekvátní a kvalitní pomoc těm, kteří ji potřebují. Bez odsuzování.

Školství se pomalu proměňuje. Vznikají nové školy se záměrem učit v přívětivém a radostném prostředí. Pro mě, člověkem s bolestnou zkušeností ze základní školy, je krásné sledovat, že se situace mění, že do škol přichází Vědomí. Každá škola se sebelepším a sebeušlechtilejším záměrem však bude řešit to samé téma jako školy zastaralé - mnoho odstínů lidské povahy. Učitelů, dětí i rodičů. A proto je dle mého názoru základem společně se učit tomu, jak s emocemi, pocity, prožitky a zkušenostmi pracovat. Jak na ně reagovat. Jak komunikovat s lidmi s jiným temperamentem a jinou náturou. Jak vnímat a pracovat s temnotou vlastní i tou, která se mi odráží v druhých lidech.

napsala: Dominika Orságová, Divotvůrna Kopřivnice